Nový film Václava Marhoula Tobruk mě mile překvapil. Téma válečného filmu se české produkci nevidí, bývá příliš zahleděná sama do sebe. Potěšilo mě, že Tobruk ukazuje válku jinak, než hollywoodské hrdinské eposy plné milujících žen někde daleko, které oplakají mrtvého jinocha, dynamické akce a monumentálních bitev s dojemnými hrdinskými činy. Marhoul zachytil válku syrově, minimalisticky a pomalým tempem. Šarvátek si ve filmu moc neužijete, jsou tu v podstatě dvě a i ty poměrně krátké. Stejně tak s dialogy tvůrci šetřili. Všechny tyto aspekty ale vytvářejí silnou atmosféru a ukazují vojáky jako kluky, kteří se ocitli hluboko v poušti, plni strachu a s minimem zkušeností a jejich setkání s krutostmi války a všudypřítomnou bezmocí. Film je navíc pečlivě vizuálně a zvukově zpracován a ačkoliv si neužijete konvoje tanků a spoustu jiné vojenské techniky, naleznete spoustu detailů které svojí propracovaností potěší a ukážou, že i s málem lze vystačit.

Málokdy se v naší malé zemi, i přes nadprůměrnou filmovou produkci co se kvantity titulů týká, objeví snímek který výrazně vybočí a má šanci oslovit i mimo hranice země kde vzniknul. Věřím, že Tobruk je právě takovou vyjímkou a vřele doporučuji ke shlédnutí.