Za chvílil Riviere letadlo uslyší: Noc tedy již jednoho vydává, jako když moře se svým tajemným přílivem a odlivem vyplaví na písčinu poklad, který tak dlouho převalovalo sem a tam. A později mu vydá i oba další.

Pak bude tento den vyřízen. Pak půjdou unavené posádky spát a nahradí je posádky svěží. Ale Riviere si ještě dlouho nebude moci oddychnout: poštovní letadlo do Evropy ho naplní novým neklidem. A tak tomu bude stále. Stále.
(…)
Uvědomil si, že kousek po kousku odsouval na stáří, „až bude mít čas“, všechno , co zpříjemňuje lidský život. Jako by člověk skutečně mohl mít čas, jako by bylo možno dosáhnout na konci života onoho šťastného klidu, jaký si představujeme. Ale není vůbec klidu. Není snad ani vítězství. Nikdy nedoletí všechna poštovní letadla jednou provždy.

Antoine de Saint-Exupéry, Noční let

Až mrazivě mi to něco připomíná. Tak dumám, jestli by mi neměla být kniha inspirací, jestli není čas změnit přístup k životu…